Jste na stránkách portfolia mých audio a video výtvorů, kterými pak obtěžuji rodinu a známé, kdykoli mě ta ješitnost popadne. Nejde o žádnou profesionální práci, ale jak říká rodina: ,,zase si hraje...". Je to trefné, ale i správné. Hraní nepatří jen dětství. Je stejně důležité celý život, jako čas s celou dvou-čtyřnohou rodinou v přírodě atd. Pro mě je odpočinkem, krom kutilských oddychovek, i počítačová grafika, kamera, střih, základní 3D animace v After Effects, filmové triky, vizuální efekty a taky trocha té vlastní hudební tvorby. Proto tady najdete i pár basových výletů z "domácího preludování" v Basové sekci. Pravda, vyrostl jsem na tvrdší hudbě, ale to dnešní domácí preludování z jiného soudku je jakási terapie. Zvlášť v čím dál podivnější době plné násilí, virtuálních světů a prapodivných "lajků".
Něco o base, veteránech, zdravém rozumu, paradoxech a Zdeňku Svěrákovi
Basová kytara, baskytara, nebo jen zkrátka basa, je relativně pořád mladý nástroj a podle mě je to nástroj s ještě ne docela odhaleným potenciálem. Už dávno netvrdí muziku jen tak někde v pozadí, ale v rukou basových mágů jako např. Marcus Miller, Stuart Hamm či ještě šílenější Victor Wooten, je pak basa famózní sólový nástroj. Pro mě jsou basa a akustická kytara, před nedávnem znovuobjevené staré lásky, velkým relaxem. Patnáctiletý strunový celibát paradoxně ukončila práce na videu Czech Spitfire Club-promo pro podporu kamarádů ze stejnojmenného klubu. (Obsahem videa je pietní vzpomínka na příslušníky čs. armády v řadách britského Královského letectva - RAF během druhé světové války a věnováno je zároveň klubu, který tak šíří jejich morální odkaz mezi i ty nejmladší generace. Více o klubu s impozantním modelem letadla Spitfire v měřítku 1:1 tady nebo tady.)
A byla to konkrétně potřeba vlastního hudebního podkladu, která mi přihrála basu zpět do života. Záhy zklamán nekompromisním byznysem ze sfér tzv. organizací zastupujících práva autorů hudebních děl, probral jsem po letech zakrnělou část mozku a nějakou tu melodii nakonec vypotil sám, viz finální melodie piána.
Tohle remcání sem píšu jen pro kontrast s jinou, ale hlavně o dost milejší zkušeností jménem Zdeněk Svěrák. Jen ještě na moment zpátky k byznysu a to příjemnější až na konec.
Tedy z tak absolutního nezájmu podílet se na neziskové záležitosti, zvlášť citlivé jako je úcta památky osobností, kteří přispěli vlastními životy za naše blaho, je mi fakt zle. Kde taková lichvářská nabídka, kterou jsem dostal za skladbu starou 90 let, a kterou jsem měl v plánu použít, nechala zdravý rozum a stud? Zkrátka, kde jde o jen zisk, tam není svědomí. Nakonec i za tuto zkušenost jsem ale rád. Nápad přišel a v hlavě rodící se melodii bylo pak potřeba na něčem přehrát. Odtud už jen krok do hudebnin, což je pro muzikanta po letech odvykací kúry jako když psék do uzenin vtrhne. I já si nějakou tu dobrotu s háku urval a hurá domů připomenout prstům, jak se běhá po hmatníku.
Tolik k obstrukci okolo skladby, která je tím víc od srdce a teď k tomu příjemnému na závěr.
Když už se s tím tak piplám, říkám si, a co kdyby prolog načetl někdo zkušený? A nenapadla mě větší drzost, než zamířit hodně vysoko k jednomu z nejpovolanějších. Velká pak byla radost z téměř okamžité odpovědi pana Svěráka: ,,Rád to udělám..." A za čtyři dny sedím u stolu s člověkem, který by měl být preventivně ordinován na otupělost moderní doby. Tu kouzelnou hodinku s panem Svěrákem v prostorách Divadla Járy Cimrmana, včetně civilního povídání si a jiných laskavostí jako přidanou hodnotou, bych přál opravdu každému. A právě tenhle člověk, který vyrobil tolik nesmrtelné zábavy a právem by si tak mohl účtovat od minuty, se po mé lehce nemotorné otázce ohledně honoráře překvapeně podívá a dodává: ,,Ale proč? Já si vážím toho, co děláte... (Tím myslel hlavně kluky z klubu) Já to přece udělal rád." No, přeberte si ten rozdíl sami, pro mě byl svět v ten moment zase na chvíli v pořádku.
Petr Macek
